Vznik prvních kapitol

Každá moje volná chvíle byla zaplněna psaním – starší děti byly ve škole, Amálka spala. Když všechny děti byly u babičky, když jsem čekala na děti na kroužkách, když večer už všichni spali... 

Byla to posedlost. 

Když byla celá moje velmi hlučná rodina doma, chodila jsem psát do karavanu, kde jsem si v zimě musela nejdřív zatopit. Milovala jsem ty chvíle… Jen na záchod jsem musela ven 🙂

Ovšem úplně nej bylo, když jsem téměř na týden odjela. Zavřela jsem se na hotelu a psala… Nechtělo se mi jíst, spát… Potřebovala jsem být neustále v kontaktu s hlavními hrdinkami. Emoce, které bych řekla, že z knihy "odkapávají", jsou skutečné tak, jak jen nejvíc mohou být. 

Každou radost, bolest, smutek jsem s hrdinkami prožila.

Postupně jsem si vytvořila v mém chaotickém životě alespoň trochu pravidelný čas na psaní. A frčela jsem. Kniha Nitky se skládala téměř sama. Osudy dvou žen nabraly směr, který překvapil i mě samotnou. Stejně jako v životě – nemůžeme dopředu vědět, jak všechno dopadne. A je to tak dobře.

Těšíte se? Příště se můžete s Anežkou a Norou seznámit prostřednictvím ukázek z knihy.