Anežka

Celou noc sleduji, jak přibývají číslice na budíku. Je na tom něco uklidňujícího vědět, co následuje po jedničce, dvojce, …. Teď je 4:17. Velká červená čísla na budíku osvětlují celý pokoj. Táta mi ho koupil, když jsem se v 5 letech naučila hodiny. Říkal, že mi koupí takový, který bude mít největší číslice. To bylo ještě v době, kdy jsem byla "tátova hodná holka." To byla ještě doba, kdy mezi námi nebyly žádné sváry, kdy bylo předem jasné, kdo prohraje. Táta to nebyl nikdy.

Nejspíš prožívám svoji poslední noc na mé palandě, kde jsme se často se Zuzkou jako malé hádaly, kdo bude spát dole, a kdo nahoře. Na posteli, kde jsem v noci tajně vyplakávala všechny své bolesti. Naučila jsem se brečet tak tiše, že Zuzka spící nade mnou a Majda s Terkou na palandě přes uličku, nic neslyšely.

I když jsem si téměř vyplakala oči, nic mi to nebylo platné. Ve svých šestnácti letech se dnes sbalím a půjdu. 

Nora

Tričko, kalhoty, mikina, ponožky, kalhotky… Počkat, ještě jsem si včera do baru brala ten hezký hnědý svetr, který jsem si koupila za minulou výplatu. Ležím a rozhlížím se po pokoji, kde jsem se už několikátou neděli probudila.

Křeslo je jako vždy zaplněné oblečením, od triček a kalhot až po trenky. Na okně zelené závěsy, které jsou ušmudlanější než minule. Na psacím stole otevřený notebook, vedle něho několik hrnků s lógrem. Vedle postele leží pásek. Proč jsem mu proboha vytahovala z kalhot pásek? Můj nejspíš stále opilý mozek nemá sílu hledat odpověď. Jéé, můj svetr. Je pohozený na zrcadle, tak, že ho skoro celé zakrývá. Ani to zrcadlo se na to nemůže dívat!

Najdu odvahu se posadit. Zhoupne se mi žaludek. Fuj! Už zase jsme to přehnali.

Radši si zase lehnu a čekám, jestli se žaludek uklidní. Mirek vedle mě zachrápe, až se leknu. Zavane od něho alkoholový výpar, ze kterého se mi udělá ještě hůř. Bože, jen se nepozvracet. Mirek se převalí na záda. Pusu dokořán. Na vlasech není ani památka po účesu, který měl včera večer, když mě opět opíjel…

A já mu to pořád dokola žeru. Já ho vlastně žeru celého. Jenže jen v šeru večerního baru, který skryje všechny chyby. Žeru ho v té atmosféře, která má příslib vzrušujícího večera a noci. Ovšem teď když tady ležím… Opojnost minulé noci je ta tam. Leží vedle mě chlap, který má na můj vkus moc velký břicho, věkem by mohl být můj otec a rád pije. Bohužel naše společná záliba.

Spojuje nás stejný vzorec. On pláče nad svým podrbaným životem a já ho utěšuji. On mě utvrzuje v tom, že já jediná mu můžu pomoci, že já jediná jsem jeho spása. A moje ego řve blahem. Pocit, že jsem potřebná, je jako droga.

„Čau krásko, jak je?" Mirek se pomalu protahuje a přibližuje se ke mně pod peřinou. Ne, ne! Je mi zle. Nejraději bych byla teď u sebe doma. Přetáhla bych si peřinu přes hlavu, nechala se unášet vůní aviváže a spala a spala. Otočím se na bok a seberu odvahu posadit se, abych mu dala jasně najevo, že teď se určitě nebude opakovat nic z toho, co se dělo v noci. Noc je milosrdná, den ne. Den neodpustí nic, přináší leda výčitky. Výčitky, že jsem s ním jen proto, že mě sytí pocitem potřebnosti.