Je možné najít v pětičlenné domácnosti místo na balení knih?

Naviguji řidiče z tiskárny, kam až má zacouvat a kam následně složit paletu s MÝMI knihami. Nitky jsou doma! Nadšení nebere konce…

Skříň, kde budou Nitky čekat na své čtenáře, je připravena. Honem, ještě dnes se musí uklidit, nemohou přes noc zůstat venku. To bych nedopustila. Honím děti, vyhrožuji… jsem odhodlána vymyslet i trest (nedělám to, jelikož pak nejsem schopna je dodržovat) pokud nezaberou a každý neodnese alespoň sto knížek. Nakonec se zapojily všechny tři, ale ta nejmenší jich odnesla asi třikrát tolik než puberťáci.

„Mami, jsi na sebe pyšná," stojíme se synem před nacpanou skříní. „Jsem, hrozně moc," chytnu ho kolem ramen a společně hledíme na hřbety knih.

Procházím seznam, komu jsem chtěla darovat knihu. Hrozně moc se těším, až si ji přečtou. Beru Nitky a rozhlížím se po kuchyni, jídelně, obýváku… tak kde? Kde můžu ten můj poklad položit, aby se nezamastil, nepoškrábal, nezamokřil… jsem bezradná.

Napíšu knihu, zvládnu celý kolotoč samovydání a teď mě dostane tohle?

Stojím a zvažuji své možnosti… vyhrává ostrůvek v kuchyni. Odklidím domácí úkol dcery, hřeben, zubní kartáček, kšiltovku syna a s Jarkem, jak říká dcera, odmastím malý kousek, tak akorát na knihu.

Podepsáno, zabaleno v bublinkách… a kam s tím? Když to odnesu do pracovny, zapomenu na to. Když to nechám na ostrůvku, najdu na tom možná položený chleba se šunkou. No nic, opráším parapet a na knihu přidám raději ještě jednu fólii, mohlo by se totiž stát, že na to někdo z mých drahých položí pastelky, nůžky, ruční vysavač.

Spokojená se svojí misí si dávám závazek, že si uklidím stolek v pracovně a nikoho, fakt nikoho, tam nepustím.

PS: syn se na stolek chodí učit… :-)